Doping se stal jedním z nejdiskutovanějších a nejkontroverznějších témat ve světě sportu. Jeho historie sahá až do antických dob, kdy sportovci i vojáci užívali různé látky ke zvýšení své fyzické a psychické výkonnosti. Od bylinných nápojů v antickém Řecku po syntetické steroidy ve 20. století – historie dopingu je příběhem touhy po vítězství, vědeckého pokroku, ale také morálních dilemat a neustálého boje mezi regulátory a sportovci. V dnešním článku si shrneme celý vývoj dopingu v minulosti a v následujícím článku se podíváme na situaci v současnosti.
První záznamy o „dopingu“ pocházejí již z antického Řecka a Říma. Staří Řekové a Římané konzumovali bylinné vývary a jedli různé potraviny, aby zvýšili svou sílu a vytrvalost. Gladiátoři například jedli pokrmy s vysokým obsahem bílkovin a pili vývary z rostlin s povzbuzujícími účinky. Vojáci během válečných tažení pili speciální nápoje z bylin, které měly zvyšovat jejich odvahu a odolnost. I když nešlo o syntetické drogy, tyto látky měly podobný účinek a již tehdy vyvolávaly diskusi o etice zvyšování výkonnosti pomocí „vnějších“ prostředků.
V 19. století se doping posunul na další úroveň díky rozvoji farmacie a chemie. V roce 1886 byl v cyklistickém závodě zaznamenán první známý případ úmrtí v důsledku dopingu – britský cyklista Arthur Linton zemřel po použití směsi stimulantů. Během této doby sportovci začali používat stimulanty jako strychnin, kokain nebo kofein, aby zvýšili svou fyzickou výkonnost. Tyto látky zlepšovaly jejich schopnosti, ale měly také závažné zdravotní následky.
Přelomový moment v historii dopingu nastal v roce 1935, kdy německý chemik Leopold Ruzicka poprvé syntetizoval testosteron. Tento objev byl původně zaměřen na léčbu pacientů trpících nedostatkem testosteronu, avšak rychle se ukázalo, že látka má i výrazné anabolické účinky, což znamená, že napomáhá růstu svalové hmoty. Během druhé světové války testosteron používali němečtí vojáci, aby zvýšili svou agresivitu a odolnost v boji. Po válce se začaly anabolické steroidy používat ve sportu. V 50. letech 20. století je Sovětský svaz začal podávat svým vzpěračům, kteří díky tomu dosahovali nevídaných výkonů. Američtí vědci rychle zareagovali a vyvinuli syntetický anabolický steroid methandrostenolon, známý také jako „Dianabol“. Ten se stal velmi populárním mezi sportovci, především v silových sportech, a stal se jedním z nejčastěji používaných dopingových prostředků.
Veřejnost začala vnímat doping jako problém zejména v 60. letech, kdy se dopingové skandály objevily i na mezinárodních sportovních událostech. Významný zlom nastal na olympijských hrách v Římě roku 1960, kdy dánský cyklista Knud Enemark Jensen zemřel na následky předávkování stimulanty. Tato tragédie zvýšila tlak na zavedení antidopingových pravidel a vedla k větší kontrole užívání látek ve sportu. V roce 1967 byl založen Mezinárodní olympijský výbor (MOV), který začal pracovat na vytváření antidopingových pravidel. V roce 1968 se poprvé zavedly dopingové testy na olympijských hrách v Mexiku, kde byly zjištěny první pozitivní nálezy. Nicméně testování bylo zpočátku omezené a zaměřovalo se pouze na stimulanty.
V 80. a 90. letech se doping stal běžnou součástí profesionálního sportu. Jedním z nejslavnějších případů byl skandál kanadského sprintera Bena Johnsona na olympijských hrách v Soulu v roce 1988. Johnson byl diskvalifikován poté, co byl jeho vzorek pozitivní na stanozolol, což vyvolalo velkou vlnu rozhořčení a zároveň vedlo k výraznému zpřísnění testovacích metod. V roce 1999 byla založena Světová antidopingová agentura (WADA), jejímž cílem je bojovat proti dopingu na mezinárodní úrovni. WADA začala vyvíjet sofistikované testy, které odhalovaly stále širší spektrum zakázaných látek. Tento krok byl zásadní pro efektivní potírání dopingu, ačkoli podvody se vyskytují dodnes. Ve 21. století se doping posunul do oblasti genetiky a pokročilých biotechnologií. Vznikl termín „genetický doping“, který označuje manipulaci s geny za účelem zvýšení sportovní výkonnosti. Tento typ dopingu je obtížné odhalit, protože zasahuje přímo do DNA sportovců a využívá pokročilé biotechnologie. WADA se neustále snaží držet krok s vývojem a investuje do výzkumu technologií, které by mohly genetický doping odhalit. Dalším problémem je tzv. mikro-doping, kdy sportovci užívají velmi malé dávky zakázaných látek, aby se vyhnuli detekci. Některé látky, jako například erytropoetin (EPO), jsou dodnes velmi populární, zejména mezi vytrvalostními sportovci.